Rychle stručně referatky-cz

Roční okruh církevních svátků se nazývá církevní rok. Jeho části zpřítomňují liturgickým slavením jednotlivé etapy dějin spásy.
Poslední nedělí liturgického mezidobí končí v neděli 23. listopadu 2008 církevní rok. Věřící si tento den připomínají slavnost Ježíše Krista Krále, která předchází 1. adventní neděli - letos 30. listopadu.

Ejhle přijde Pán

Nový církevní rok začíná první adventní nedělí. Název pochází z latinského slova "adventus" (příchod). V křesťanském smyslu slova tento výraz označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista a slaví se o Vánocích (25. prosince). V adventu se věřící vžívají do atmosféry dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele do lidských dějin a zároveň oživují touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního života. Adventní doba trvá dnes 4 neděle před slavností Narození Páně (25.12.). První začátky adventu se objevily v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi. K předvánoční výzdobě patří již tradičně adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují, takže na konci adventu svítí všechny čtyři. Tento zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici starou více než 2000 let při slavení svátků světla zvaných "chanuka", které spadají na přelom listopadu a prosince. V adventní době se při bohoslužbách používá fialová barva a oltáře se nezdobí květinami - na znamení usebranosti a kajícnosti (s výjimkou 3. adventní neděle, kdy je barva růžová - zdůraznění radostného očekávání). V lidových zvycích je však zdůrazněn i radostný charakter adventu - např. kolední obchůzky, adventní hry či vánoční vytrubování. Výraznou postavou adventní doby je poslední z řady starozákonních proroků svatý Jan Křtitel, který je Kristovým bezprostředním předchůdcem. Jde před Ježíšem a vydává mu svědectví svým kázáním, křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí.

Následný vánoční okruh končí svátkem Křtu Páně, který připadá vždy na neděli po 6. lednu, kdy se slaví slavnost Zjevení Páně neboli lidově svatých Tří králů. Pak následuje první část liturgického mezidobí.
Čtyřicetidenní postní doba, která začíná Popeleční středou, je přípravou na Velikonoce. O Velikonocích si připomínáme Kristovy poslední chvíle s apoštoly v jeruzalémském večeřadle, smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Proto jsou Velikonoce vrcholem celého liturgického roku. Velikonoční doba trvá 50 dní a končí Svatodušními svátky. Poté následuje druhá část liturgického mezidobí.
Během roku uctívá katolická církev téměř každý den určitého světce. Současná podoba církevního roku je výsledkem dlouhého dějinného procesu a od vzniku křesťanství se často měnila.

SVATÝ MIKULÁŠ (6. prosince)
Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz: Mikuláš, světec a přítel dětí, patron zajatců, biskup, mučedník a pomocník v nouzi.
Historicky doložená data: Mikuláš se stal kolem roku 300 jako mladý muž (narozen kolem r. 270 v řeckém Patrasu) biskupem v Myře (Turecko). Brzy potom zde začalo pronásledování křesťanů. I Mikuláš se dostal kolem r. 310 do zajetí a byl v žaláři těžce trýzněn. Ještě poznamenán utrpěným mučením, vystoupil r. 325 na Nicejském koncilu. Více se o jeho životě a působení s jistotou neví. Je známo už jen přibližné datum biskupova úmrtí: 6. prosinec mezi roky 345 a 351.
Mikulášův kult se rozšířil asi po dvou staletích v celé řecké církvi, později i ve slovanských zemích. K největšímu Mikulášovu uctívání došlo od 8. století v Rusku, jehož je od té doby patronem. Od 10. století je úcta k sv. Mikuláši známá v Německu, Francii a Anglii a od 11. století v Itálii, kam italští piráti přenesli v Turecku uloupené Mikulášovy ostatky. Dodnes jsou uloženy v bazilice sv. Mikuláše v jihoitalském městě Bari.
Štědrost světce vychází z legendy o obdarování tří dcer zadluženého otce, který se rozhodl prodat své dcery do nevěstince. Když se o tom dozvěděl sv. Mikuláš, vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek tři noci za sebou peníze, jimiž jejich otec nejen splatil dluhy, ale ještě zbylo na věno. Z této legendy vychází i typické znázorňování sv. Mikuláše se třemi zlatými jablky na knize.
Sv. Mikuláš (St. Nicolaus, odvozeně Santa Claus) naděluje dětem dárky o vánocích v Anglii, USA, Švédsku a v dalších zemích. Ke spojení postavy sv. Mikuláše s vánoční nadílkou však ve střední Evropě nedošlo. V české tradici se mikulášská nadílka odbývala vždy v předvečer světcova svátku. Nejstarší zápisy o tom u nás existují již ze 14. století.
Sv. Mikuláš je hlavním patronem českobudějovické diecéze, kde je mu též zasvěcen katedrální chrám.

SVATÁ LUCIE (13. prosince)
Panna a mučednice, která se narodila ve 3. století v sicilských Syrakusách. Její svátek je spojen s mnoha starodávnými obyčeji.

ADVENTNÍ PÍSNĚ

Ejhle, přijde Pán a Bůh náš, cesty upravujeme,
přijde čekaný Mesiáš, srdce očišťujme !
Přijde, přijde Vykupitel, zbožně zaplesejme,
přijde světa obnovitel, chválu Bohu vzdejme !

Jehož lidstvu zvěstovali dávní prorokové,
o nějž vroucně k Bohu lkali světa národové.
Přijde, přijde Vykupitel, zbožně zaplesejme,
přijde světa obnovitel, chválu Bohu vzdejme !

Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně - "roráty", sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. (Roráty - název pochází z nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. stol z Francie: "Rorate coeli de super..." - "Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele...). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.
Tyto staré písně nás spojují s vírou našich předků. Byla to víra hluboká, poučená Božím slovem. Nápěvy i slova písní překlenují celé generace. Dávají nám zakusit společenství církve, které je rozprostřeno přes celá století.

ADVENTNÍ A VÁNOČNÍ KONCERTY
V době adventní mají být v kostelích pořádány adventní, nikoli vánoční koncerty. Toto stanovisko je v Církvi obecně platné.
Je třeba upozorňovat, že nelze provádět vánoční hudební program v kostelích, kde je důsledně zachováván charakter každého liturgického období. Tendence hrát v adventě vánoční skladby není proto ve shodě s liturgickým řádem Církve.
Podporujeme a vítáme provádění vánočních koncertů v době vánoční, tj. od 25. prosince do neděle svátku Křtu Páně. Svým obsahem plně zapadnou do atmosféry této doby i do vánoční výzdoby chrámu, a budou více akceptovány a navštíveny také těmi, kdo kostel pravidelně navštěvují.
Program adventních koncertů má obsahovat především adventní skladby. Možno připustit, aby v závěru programu zaznělo také několik skladeb vánočního charakteru. Je však nutné, aby duchovní správce vhodným způsobem adventní koncert uvedl, resp. moderoval, aby byly respektovány shora uvedené zásady.
(aco)

ADVENTNÍ VĚNEC 
Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. I Bible mluví o věnci jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, jako král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa" (Jan 8,12). Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života.
Neboj se. Buď věrný a dám ti vítězný věnec života. (srv. Zj 2,10)
Strojení adventního věnce patří k relativně mladým, zato velmi oblíbeným zvykům předvánočního času. Kořeny tradice sahají do první poloviny 19.století. V Rakousku a v Německu jsou adventní věnce prvními posly blížících se vánočních svátků. Nejstarší písemně doložená zpráva o adventním věnci pochází z roku 1838 z bohatého přístavního města Hamburku. Teolog Johann Heinrich Wichern tehdy nade dveře sirotčince, který spravoval, pověsil na počátku adventu velký věnec vyřezávaný ze dřeva. Každý den na něj umístnil jednu zapálenou svíci. Pod věncem stála pokladnička, do které mohli zbožní lidé házet vánoční milodary pro opuštěné a osiřelé děti. Ze severního Německa se zvyk rozšířil do dalších krajů především zásluhou evangelického hnutí mládeže.
Mezi dvěma světovými válkami pronikl za hranice německy mluvících zemí. Adventní věnce se už vyřezávaly nejen ze dřeva a barvily na zeleno, ale zhotovovaly se také ze zelených větviček jehličnanů. Živé adventní věnce symbolizovaly věčný život, který věřícím přislíbil Ježíš Kristus. Kruhový tvar věnce vyjadřoval jednotu společenství lidí a Boha, plamen svíček připomínal Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Poněvadž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi, ustálil se počet svící na adventním věnci na čtyřech. Každou adventní neděli se jedna z nich zapálí. Dnes se adventní věnce objevují i v českých domácnostech. Vyrábějí se z chvojí, šišek a jeřabinových proutků.

Czech Christmas

On the origin of the mysterious Christmas gift-bearer

It's not o fairy-tale figure, such as Santa Claus, who brings Christmas presents to Czech children. In fact, it’s not o tangible being at all. Czech children receive Christmas gifts from "Ježíšek". Due to his holy origin Ježíšek (the "Bambino") cannot be grasped, painted or cast in plastic, let alone be used as o cheap attraction in shop windows.
The custom of giving out presents on the Christmas Eve or early in the morning on 25 December took hold during the Reformation in protestant German lands. The gifts, which were meant to reduce the popularity of St. Nicholas, were called Christkind or Ježíšek in Czech}. Proponents of the new custom included reformist Martin Luther (1483 1546). Luther married a former nun Katharina von Bora and become a father. Luther’s opposition to the “papal church" affected his family, too. The preacher refused to celebrate the day of 'papist’ St. Nicholas and didn't give his children any gifts until Christmas Eve. But the kids were rather unwilling to understand the ideological unsuitability of St Nicholas. It was their mother Katharina who resolved the dispute: the children received presents both on St. Nicholas Day and at on Christmas Eve. The custom spread quickly over Western Europe, but Ježíšek didn't toke root everywhere. In protestant England, for instance, it was still St Nicholas, nicknamed Santa C1aus, despite his 'papist’ origin. Santo then conquered almost all the world (in many regional variants). However, Ježíšek won the hearts of believers in South Germany, Austria, Bohemia and Moravia, and partly in Slovakia.
Ježíšek defies any representation and the way in which he distributes gifts differs not only from region to region, but also from family to family. Such irregularity of custom ennobles children in Central Europe to reinvent the one fulfilling their wishes in their dreams and imagination. This gives Christmas o hallmark of mystery, and of a certain awe and humbleness so typical of this winter holiday in Central Europe.

Betlémské světlo a betlémy

Betlémské světlo v České republice v roce 2008

Jen jednou za rok na krátký čas se člověk vědomě snaží přeměnit v láskyplnou všemilující bytost. Je to v období Vánoc, kdy naše vzpomínka zalétá k dokonale očištěnému člověku zrozenému v Betlémě a jehož jméno je Ježíš. Ježíš, který s námi a mezi námi žije již dva tisíce let. V křesťanském světě není člověka, který by jeho jméno mnohokrát nevyslovil během celého roku, i když většinou nevědomě a neuvědoměle, ale obvykle ve chvílích, kdy se mu život stává těžkým břemenem. Je to proto, že si neuvědomuje, že Ježíš trpěl více než kdokoliv z vás, a přesto jeho srdce bylo lehké a dokázalo obejmout všechny lidi bez rozdílu, nejen ty, kteří ho milovali, ale i své trýznitele a dokonce i nás, kteří jsme se narodili v jiné době, ale o kterých věděl, že budeme zrozeni.
Betlémské světlo je malý plamínek, od kterého je zapalováno tisíce a tisíce svíček a lampiček, které doputovávají do našich domovů. Ale podstatou této symboliky není, abychom měli plamínek v našich domovech či kostelích, ale aby trvale usídlil v našich srdcích. Tam je jeho skutečné místo a pravý domov. Jestliže jediným pohledem do jeho mihotavé záře ho dokážeme vpustit do svých srdcí, rozhoří se v nich oheň, jenž v nás sežehne vše, co jde proti člověku a proti Životu. Stane-li se to komukoliv z nás, pocítí u srdce milosrdné, hřejivé teplo, které rozpustí vše zlé v člověku jednou provždy, spojí ho s Věčností, s Existencí a dá mu Moudrost Života. S touto moudrostí k člověku přichází i Štěstí, které je trvalé, neměnné a nezávislé na životních situacích a které může rozdávat donekonečna, protože čím více ho bude rozdávat, tím více ho bude mít. 
Možná, že i právě k vám poslové z Betléma přinesou plamínek. Neostýchejte se od něj zapálit svoji svíčku či lampičku. Dívejte se upřeně do jeho světla, nechte alespoň na chvíli svoji mysl naprosto klidnou a nemějte žádné přání. Nechte plamínek vašima očima vklouznout do svého srdce, až s naprostou jistotou budete vědět, že se v něm vznítil plamen, který nikdo a nic nemůže uhasit. Pak poprvé vzezříte, jak je Život nádherný, jak obrovský, nesmírný dar vám byl dán, aniž byste se o něj jakkoliv museli přičinit, jak za něj přetékáte vděčností a jak tato vděčnost zaplavuje celé vaše okolí a všechny lidi v něm. Okamžitě pocítíte změnu nejen na sobě, ale i na ostatních, s kterými budete v kontaktu. Klid, mír, štěstí a láska vás budou provázet kamkoliv vstoupíte. 
A nepotkáte-li žádného posla z Betléma, zapalte si svoji vlastní svíčku či lampičku. Ten plamínek je stejný jako ten Betlémský, tak jako všichni lidé se svou podstatou shodujeme a nejsme od sebe odděleni. Jsme jedním jediným plamínkem na různých místech. Nezhášejme a nesfoukávejme ostatní plamínky, aby ten náš mohl hořet, ale naopak, choďte od domu k domu a zapalujte a nechte rozhořet další a další, aby jejich počet byl roven počtu lidí na celém světě. Aby všechny plamínky hořely po celý rok a nejen v období Vánoc.
České dráhy