Zelený čtvrtek
V křesťanském kalendáři je Zelený čtvrtek čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua.
Při dopolední liturgii (která se koná pouze v katedrálách) biskup žehná oleje katechumenů, nemocných a křižmo. Při večerní liturgii se pak připomíná poslední Ježíšova večeře, ustanovení eucharistie a Ježíšovo mytí nohou jeho učedníků.
Naposledy před Velikonocemi při Gloria večerní mše zazní zvony („odlétají do Říma“). Zvuk zvonů až do Gloria Veliké noci nahrazují různé klapačky a řehtačky.
Proč se jí špenát na Zelený čtvrtek?
A proč je ten čtvrtek vlastně zelený?
Mnoho lidí se domnívá, že název zelený je podle starší tradice spojen s užitím zelených liturgických rouch a nebo že se musí v tento den jíst špenát, ale odůvodnění je jiné.
Pan biskup Václav Malý odpovídá: "Jíst špenát na Zelený čtvrtek je lidovým zvykem, který s duchovním obsahem Velikonoc vůbec nesouvisí. Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek)."
Pašijový týden (přesměrováno z hesla Zelený čtvrtek)
jenž počíná se Květnou nedělí a trvá až do Vzkříšení Páně, má jméno své po pašijích (v. t.). Církevní název jeho jest svatý nebo veliký týden, lat. hebdomas sancta, h. magna. U Rusů [Pašijový týden] t. sluje sedmica strastnaja, u Poláků n iedziela strastna. Dni jeho posvěceny jsou památce na nejhlubší ponížení J. Krista, tichému zármutku a lítosti nad jeho utrpením a smrtí. V Květnou neděli svěcení ratolestí (větévek palmových, olivových, jívových i j.) a průvod s ratolestmi jest obrazem vjezdu Kristova do Jerusalema. V pondělí čte se evangelium o ženě kající, jež vonnou mastí pomazala nohy Páně; v úterý a ve středu jsou pašije. Při kněžských hodinkách t. zv. temných (matutinum tenebrarum) dojímají zvláště zpěvy z Jeremiáše proroka a modlitba: »Kristus stal se pro nás poslušným až ke smrti«. V Zelený čtvrtek, kdy počíná se přísný půst [Pašijový týden]-vého téhodne, mše sv. v bílých paramentech představuje poslední večeři Páně. Duchovenstvo přijímá Tělo Páně z rukou celebranta. V kathedrálních chrámech biskupové světí sv. oleje a myjí nohy dvanácti starcům. Při Gloria toho dne zavzní hlahol všech zvonů, ale potom zvonění umlká až do Bílé soboty. Po mši sv. přenáší se velebná svátost na poboční oltář, načež ostatní oltáře bývají zbavovány všech okras (denudace). Obřady Velikého pátku jsou tyto: prostrace (duchovenstvo vrhá se na tvář před oltářem), dvé čtení ze Starého zákona, pašije podle sepsání sv. Jana, přímluvné modlitby za všechny lidi, odhalování sv. kříže a klanění se jemu (adorace), zpěv výčitek (improperia), přenesení sv. hostie na hlavní oltář, liturgie podobná mši sv. (missa praesanctificatorum) a vystavení velebné svátosti v božím hrobě. V Bílou sobotu na prostranství před chrámem světí se nový oheň (t. zv. pálení Jidáše) a pět kadidlových zrn. Následuje obřad vnášení nového ohně do chrámu (lumen. Christi), žehnání paškálu, čtení 12 proroctví ze Starého zákona, svěcení křestní vody, litanie ke všem svatým, mše sv., při níž zase zvony kostelní se rozezvučí a ozve nejprve radostné Alleluja. Pravoslavná církev počíná »strastný« týden v pondělí po Květné neděli. Obřady, jimiž ctí památku smírné oběti na kříži, liší se od ceremonií katolických zvláště tím, jak znázorňován jest pohřeb Páně. Na Veliký pátek po nešporách (velikaja večernja) duchovenstvo snímá s oltáře plaščanicu (rubáš, symbol mrtvého těla Kristova), prostírá ji na zemi uprostřed kostela, okuřuje kadidlem a dává líbati věřícím. V Bílou sobotu plaščanica nesena jest v průvodě pohřebním kolem chrámu a složena zase na předešlé místo k veřejnému uctívání.-U národův germánských a slovanských velikonoce vstoupily na místo svátků, kterými prve vítězství jara nad zimou bylo oslavováno. Z té příčiny mnohé zvyklosti [Pašijový týden]-vého téhodne, buď posud v lidu zachovalé nebo z dějin nám povědomé, mají aspoň s některého dílu ráz předkřesťanský. Vzpomínáme zejména na obyčej rolníkův vsazovati posvěcené ratolístky do rohů polí, hotovení pečiva, t. zv. jidášků, jež s medem se požívají, umývání obličeje a rukou pod širým nebem, prve než slunce vyjde, vhánění dobytka do vody v téže době, pouštění dřevěných křížků po vodě, vymetání příbytků, když zvoní se poprvé v Bílou sobotu, ukládání posvěcených uhlů pod krov. V pověstech slyšeti jest o putování zvonů do Říma na Zelený čtvrtek a návratu jich v Bílou sobotu, o pokladech, nad nimiž v [Pašijový týden] t. země se otvírá, a pod. Vac.
