sv., apoštol, dříve Šavel zvaný, narodil se v Tarsu v Kilikii, kdež jeho rodina, náležející k sektě farizejské, obdařena byla římským občanstvím a kdež nabyl vzdělání řeckého. Z Tarsu odebral se v mladistvém věku do Jerusalema, kde měl za učitele Zákona Gamaliela st., u něhož vycvičil se v učenosti rabbínské; současně vyučil se řemeslu robiti stany (odkudž mnozí jej tkalcem nazývají). Poněvadž sv. [Pavel] nikde se nezmiňuje, že by byl Krista Pána na zemi viděl, je pravděpodobno, že byl několik roků v Jerusalemě, pak se vrátil do Tarsu a teprve po smrti Páně do Jerusalema přišel. Při umučení sv. Štěpána byl přítomen, z čehož vidno, že ač učenost od Gamaliela pochytil, neosvojil si jeho mírnost vůči křesťanům, ale nadmíru křesťany pronásledoval, zvláště později jako splnomocněnec synedria židovského. Poněvadž Isráélité teprv od 30 let směli zastávati úřad veřejný, možno souditi, že tehda, když sv. [Pavel] do Damašku se ubíral, bylo mu 30 let. Blíže Damašku stalo se známé zázračné obrácení sv. apošt. Pavla, o němž zmiňují se třikráte skutky apoštolské. Kristus Pán objevil se Šavlovi a tázal se ho, koho pronásleduje. Šavel náhle jsa obrácen byl ochoten vše učiniti dle vůle Hospodinovy. I odebrati se měl do města, kdež se měl dověděti, co třeba učiniti. Pozbyv zraku, byl do Damašku přiveden, postil se tři dni, vzkládáním rukou Ananiových nabyl zraku, byl pokřtěn a ihned v synagogách kázati začal Ježíše Krista r. 34 po Kristu v 31. roce věku svého. Odtud odebral se do krajiny jižně od Damašku ležící, zvané Arabia petraea, aby se zde o samotě připravil k svému budoucímu povolání, hlásati evang. mezi pohany. Po třech letech vrátil se do Damašku, kázal horlivě proti židům, tak že mu úklady strojili, pročež utekl do Jerusalema, aby viděl Petra. Zde zprvu přijat byl od křesťanů jako podezřelý s velikou nedůvěrou, později však od Barnaby přiveden jest k sv. Petru a Jakubu ml., kteří jej přijali vlídně. Patnáct dní pobyv a viděním nebeským napomenut, vrátil se přes Caesareu do Tarsu r. 37, odkud jej Barnabáš povolal do Antiochie, kde tehda založena byla kvetoucí církev z pohano-křesťanův a kde po celý rok spolu pracovali. Z Antiochie [Pavel] a Barnabáš odebrali se r. 43 nebo zač. 44 do Jerusalema, aby přinesli almužnu Antiochijských křesťanům tamním, hladem trpícím. Na této druhé cestě jerusalemské měl vznešené vidění, o kterém sám vypravuje a které jej mělo připraviti na práce a utrpení, jež jej očekávaly. Z Jerusalema [Pavel] a Barnabáš vrátili se do Antiochie, kdež byli posvěceni na biskupy, a již r. 45 neb 46 podnikli první apoštolskou cestu. Ze Seleucie odebrali se provázeni Markem na ostrov Cypr, který celý prošli až k Pafu, kde obrátili prokonsula Sergia Pavla. Odtud [Pavel] se svými soudruhy odebral se do Perge v Pamfylii, kde Marek se od nich odtrhl, a odtud do Antiochie v Pisidii, odkudž, pronásledováni jsouce od židů nevěřících, utéci musili. Potom odebrali se do Ikonia v Lykaonii, již celou procestovali, pak uzdravili v Lystře chromého, což mělo za následek, že pohané chtěli je ctíti jako bohy. Ale přišli židé z Antiochie a Ikonia a poštvali lid proti apoštolům, tak že byl [Pavel] kamenován a jako mrtvý za městem ponechán. Avšak s pomocí učeníků vrátil se do města a odebral se do Derby v Lykaonii, načež toutéž cestou, kterou přišli, Lystrou, Ikoniem, Antiochií, Pisidií a Pamfylií, přeplavili se do Antiochie. Cesta tato trvala 3 neb 4 léta a obrátil na ní [Pavel] tři veliké země, Pamfylii, Pisidii a Lykaonii, ale též tolik vytrpěl, že před svojí smrtí, tedy více než 20 let potom, Timotheovi všecka svá utrpení připomínaje naráží zvláště na tuto první svoji cestu apoštolskou. V Antiochii pobyl [Pavel] několik rokův, až vznikla rozepře mezi Pavlem a židokřesťany, zda mají pohanokřesťané býti nuceni zachovávati obřízku a Zákon židovský. [Pavel] s Barnabou odebrali se do Jerusalema, kde na prvním sněmu církevním, jejž dějiny znají, schválen byl náhled Pavlův, aby pohané Zákonem Mojžíšovým obtěžováni nebyli. Potom vrátiv se do Antiochie a pobyv zde několik dní, [Pavel] podnikl se Silou druhou cestu apoštolskou (Barnabáš se oddělil od Pavla a cestoval s Markem) po Syrii a Kilikii, pak po Galacii, přišel do Derby a Lystry, kde si vzal za společníka Timothea, potom odebral se do Frygie a Galacie vlastní a přes Mysii do Troady, kde se k nim přidružil sv. Lukáš. Odtud odebral se do Makedonie, nejprve do Filippi, kde založil svoji první církev evropskou, potom do Thessaloniky, odtud do Beroee, pak do Athén, kde zvláště před areopagem skvěle obhájil z mrtvých vstání Kristovo, pak šel do Korinthu a napsal brzy po sobě dva listy odtud k Thessalonickým, aby je potěšil a povzbudil. Z Korinthu odebral se do Illyrie, z níž se vrátil zase do Korinthu, odtud do Efesu, pak do Jerusalema a konečně do Antiochie. Cesta tato trvala as tři léta (51-54). Přezimovav r. 54 v Antiochii, [Pavel] podnikl r. 55 na jaře třetí cestu apoštolskou přes Galacii a Frygii do Efesu, kde se zdržel celá dvě léta. Mezi tím povstaly v Korinthu mezi křesťany známé hádky, které urovnati se snažil listem I. ke Korinthským (správně však nazývá se list ten druhým, protože list první, který se ztratil, již před tím byl napsán). Pak odebral se [Pavel] do Troady, odtud do Makedonie, kde ve Filippech napsal druhý list ke Korinthským, aby je na svůj příchod připravil a ke sbírkám ve prospěch církve jerusalemské povzbudil. Pak přišel do Korinthu, kde přezimoval. Z Korinthu vrátil se přes Makedonii a Troadu do Milétu, odtud do Tyru a Caesaree, odkudž proti vůli svých učeníků odebral se do Jerusalema, kde již dříve židé nevěřící hleděli proti němu vzbouření učiniti, ba i usmrtiti jej, tak že v noci odveden býti musil do Caesaree k prokurátoru Felixovi.-Ačkoliv žalobníci své žaloby proti Pavlovi dokázati nemohli, přece Felix celá dvě léta nechal jej v zajetí a teprve nástupce Felixův Festus poslal jej do Říma k císaři. Na podzim r. 61 [Pavel] s jinými zajatci plavil se do Říma a po mnohých útrapách (i lod' se ztroskotala) r. 62 na jaře do Říma přibyl. V Římě měl zajetí volné, bydlil v domě soukromém a byl od vojína střežen tak, že po celý ten čas svého zajetí (2 léta) mohl rozšiřovati evang. i starati se listy o církve už dříve založené.-Jak dopadla pře Pavlova a vůbec o dalších osudech jeho, sv. Lukáš nám nevypravuje ničeho. Zdá se však dle svědectví svatých otců, že ze zajetí byl propuštěn a podnikl různé cesty apoštolské po Západě a Východě a teprve r. 67 ve druhém zajetí svém v Římě zemřel mučenickou smrtí. Převeliké pečlivosti sv. Pavla o církve založené děkuje za svůj vznik čtrnácte epištol, jejichž původ jest tak jistý, že ode všech křesťanův uznávány byly vždy za pravé. Ovšem pořádek, v jakém tyto epištoly následují v Novém zákoně, sv. Pavlu připsati nelze. Co se týče obsahu epištol, jest tam dle sv. Tomáše obsažena skoro celá theologie. Jedna však věc tvoří obsah skoro všech epištol, totiž důkaz proti protivníkům, že Kristus, syn Boží, všech lidí vůbec jest Vykupitelem, od něhož jediného veškerá milost, spravedlnost a spása všem přichází; všichni lidé potřebují této milosti, jsouce stiženi hříchem dědičným, a jediná cesta k dosažení milosti té že je živá víra v Ježíše Krista a jeho evangelium. Všecky listy sv. Pavla byly psány jazykem řeckým. Jen ohledně epištoly k židům je pochybnost, zda ji nenapsal [Pavel] aramejsky a někdo z jeho učeníkův do řeckého jazyka nepřeložil, poněvadž slohem tato epištola od ostatních velmi se liší, tak že mnozí myslili, že sv. [Pavel] dal látku a disposici k epištole té, kterou pak sestavil spisovatel jiný. Ačkoliv sv. [Pavel] sám říká, že není znalý jazyka řeckého, přece vyjímajíc sv. Lukáše nikdo ze spisovatelův Nového zákona nemá řečtiny tak čisté. Ovšem objevují se i zde mnohé výrazy neobvyklé, které jsou jednou z mnoha příčin, že listům sv. Pavla je velmi nesnadno rozuměti. Mimo soloecismy vyskytují se časté hebraismy. Sloh epištol vyniká jakousi zvláštní energii, jíž uchvacuje mysl, rozum a vůli čtenářův. Nalézáme u něho četné figury řečnické, jimiž řeč svoji činí živou, otázky četné, zvolání, krásná přirovnání, ostré antithese, gradace atd. Sv. Pavlu jde vždy jen o to, aby myšlenku dobře vyjádřil, o eleganci slov se nestará, proto vidíme u něho často anakoluthy a příliš dlouhé periody. Mistrem je v buzení affektu a v dokazování pravd náboženských, k jejichž přijetí nuťí vůli naši jakousi neodolatelnou silou.-V našem Trid. kanonu, který od časů sv. Augustina v užívání jest v církvi lat., jdou epištoly sv. Pavla v tomto pořádku: k Římanům, I. a II. ke Korinthským, epištoly ke Galatským, Efeským, Filippským, Kolosským, k Thessalonickým I. a II., k Timothovi I. a II., k Titovi (kteréžto tři epištoly se nazývají epištoly pastorální, protože sv. [Pavel] v nich Timothea a Tita napomíná, jak si mají vésti, aby byli dobrými pastýři svých církví), dále následuje list k Filemonovi, který je více rázu soukromého, a konečně řadu epištol sv. apoštola Pavla uzavírá epištola k židům (o níž viz k Hebrejským list). Sv. Pavla epištoly vykládali od prvních dob nejsIavnější svatí otcové a theologové, tak že kommentáře ty jsou bezčetné. Zvláště zasluhuji mezi theology řeckými zmínky Origenés, sv. Jan Zlatoústý, Theodoretus a sv. Jan Damascenský. Mezi latinskými kommentáři vyniká t. zv. Ambrosiastes, sv. Jeronym, sv. Augustin; ve středověku Walafrid Strabo, Hrabanus Maurus, Haymo Halberstadtensis, Hugo a S. Victore, Petrus Lombardus a ostatní scholastikové, zvláště sv. Tomáš Aquinský, dále Nicolaus Lyranus a j. V novém věku jest počet vykladačů epištol sv. Pavla obzvláště veliký, tak že od poč. XVI. stol. až na naše časy počítáme jich více než 150, mezi nimiž hlavně vyniká Guil. Estius, Cornelius a Lapide, Frauciscus Toletus a j. V XIX stol. v tomto ohledu vynikají Windischmann, Klee, Fr. Reithmayr, Aug. Bisping, V. Thalhofer, z části též Allioli a Reischl; v ohledu historickém vyniká historie časův apoštolských od Döllingera a jiných. V jazyku českém podávají nám obšírnější zprávy o sv. Pavlu a jeho epištolách dra Fr. Sušila Listové sv. Pavla apoštola (vyd. nákl. Děd. sv. Prokopa jako č. 8., 9. a 10., Praha, 1870-72) a Jana Ev. Hulakovského Svatý [Pavel] a jeho apoštolské cesty (přeloženo z abbéa C. Fouarda, vyd. v Praze, 1895). Pěkná, byť krátká charakteristika sv. Pavla obsažena jest v A. Hellových Podobiznách svatých, překladem S. Boušky (Vzděl. knih. katolická, 1898). dk. [Pavel]:
