Rychle stručně referatky-cz

Mystérium českých zvonů

Předmětem této úvahy by měly být pověsti a také pověry, které se nějak vztahují ke zvonům.

Nejprve bych se zmínil o všeobecně známém velikonočním odlétání zvonů do Říma - vždy na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby „Gloria“ umlkají a odlétají do Říma pro požehnání svatého otce. Některé pověsti také tvrdí, že zvony odlétají proto, že se bojí řehtaček. Letí zcela tiše, první ty nejstarší, které znají cestu, na konci malé, aby se neztratily, průvod uzavírají „Zikmund“ z chrámu svatého Víta a „Marie“ z Týnského chrámu - největší české zvony, které již po léta slouží jako stráž. V tomto průvodu se také objevují někteří podivní hosté - zvonový kov se totiž ani při rozlití nezbavuje povinnosti vykonat každoroční pouť do Říma, a tak jedna pověst například vypravuje, jak dělostřelci v bitvě na Piávě postrádali o velikonoční noci svá děla.

O tom, kudy zvony letí, jsem se ovšem nikde nedočetl - zajímalo by mě třeba, jestli také dokáží využívat silniční tunel v alpském průsmyku sv. Gotharda, tak jako se to naučili někteří tažní ptáci, protože jim to usnadňuje překonat Alpy.

V každém případě jsou na tomto letu neúnavní - není zpráv o tom, že by snad některý z nich let nevydržel nebo se cestou ztratil. Pověst ze slovenské Levoči vypráví, že levočský zvon dokonce celou cestu nesl s sebou i studenta, který chtěl vidět Řím. Snad je na této cestě, alespoň směrem tam, žene smysl pro povinnost; a zpět už se jim letí lehčeji, protože si nesou požehnání papeže, a proto i po příletu zvoní mocněji.

Když doletí, papež jim tedy požehná za věrné služby církvi a zvony letí zpět. Na Bílou sobotu se vrátí a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Když při tomto zvonění žena zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi.

Zvony - zdá se - vůbec s oblibou létají, což se objevuje i v mnoha regionálních pověstech o tom, jak zvony z různých důvodů odlétly ze zvonice. Ve Bzí u Jablonce nad Nisou se třeba vypravuje, jak tamější zvon několikrát ulétl z rozestavěného kostela o kus dál, a proto raději kostel přestavěli na zvonem určené místo. Do Dolan u Křiče se také vrátily rozzuřené zvony, které jim obyvatelé Křiče neprávem zabavili; a v Dublovicích a Nechvalicích u Příbrami se tamější zvony vyměnili a dodnes je při zvonění slyšet, jak zvon v Dublovicích volá „Nechvalák, Nechvalák!“ a v Nechvalicích „Dublovák, Dublovák!“.

Při těchto přeletech už ovšem nejsou tak neúnavní jako při letu do Říma, jak to dokazuje například pověst z hradu Choustníka u Tábora, z nejž ulétly zvony, zabavené obci Mlýny, avšak zanechaly na nedalekých kamenech při odpočinku otisky, které jsou tam prý patrné dodnes. Podobně zanechaly své otisky na vrchu Lejškově, jak vypráví pověst v Suchomastech. Ani jejich orientace není to, co při cestě do Říma - v tom se opět podobají tažným ptákům, kteří dokáží po návratu z Afriky najít hnízdo, které na podzim opustili, ale pokud jim toto hnízdo shodí vítr na zem, často jej už nenajdou. Stejně tak zvon z Kostelce u Tábora se při návratu do zvonice špatně trefil do zvukového okna a spadl do blízké studánky, kde dlí dodnes. Nebo se také stává, že se při přeletu zvony srazí, což je při cestě do Říma, kdy letí v uspořádaném houfu, nemyslitelné. O srážce zvonů vypráví například pověst ze Všejan a Rejšic nebo z Vilímovic a Janoviček.

No a občas při svém letu také spadnou, když někdo pod nimi zakleje, na což jsou zřejmě zvony - jakožto posvěcené předměty - velmi háklivé, jak to dokládají četné regionální pověsti, například z Klecan, již zmíněného Kostelce u Tábora, Mukařova či Tmáně, kde zvony utonuly v tůních - buď poté, co někdo zaklel při přeletu, nebo se pokusili dostat z tůně pryč a zachytily se do prádla, které v tůni prala nějaká žena a zaklela, co že to táhne - tato pověst je skutečně velmi rožšířená. Někdy také po zakletí zapadnou do země, opět je to častá pověst - vypráví se třeba v Bečici, Kostelci nad Orlicí, Lipovci a jinde.

Vedle létajících zvonů se další velká skupina pověstí se zajímá o zvuk zvonů, který je velmi charakteristický a navíc je ho slyšet do veliké dálky. Lidé v hlasech zvonů často slyší slova nebo i celé věty, někdy velmi neobvyklé: jak už jsem uvedl, na Bílou sobotu volají „Byl jsem tam!“ 

Umíráčky často volají: „Umřel jsem, živ nejsem,“ „Už umřel,“ nebo „Už je tam!“ a podobně. Chudým zvoní: „Nic neměl, nic neměl,“ nebo „Žebrák, žebrák“, bohatým známé „Měl pole, role, dům“ nebo třeba „Umřel nám bohatý, nechal nám dukáty!“. Pohřební zvonky volají: „Už ho nesou, už ho nesou, už ho víckrát neponesou!“, „S Pánem Bohem do dolina, přikryje tě žlutá hlína!“, nebo „Pánbůh dal, zase vzal, šak dobře udělal!“ Jak vidno, někdy bývají zvony docela zlomyslné.

Zvony, které vyzvánějí poledne, často volají, co bude k obědu: „Bandasku bramborů,“ „Halečky se zelím.“

Jedna z nejrozšířenějších pověstí o zvonech vypráví, že zvon vyhrabala ze země svině a pasačka vepřů k němu pak zavolala místní sedláky, kteří pak zvon odnesli na věž. Proto mnohé zvony volají: „Sviňa, sviňa,!“ nebo „Svińa mňa vyryla, děuče mňa našlo,“ nebo německy „Sau, Sau!“ Tato pověst snad má svůj reálný základ v tom, že zvony se po odlití skutečně vytahují ze země z jámy.

Obecně rozšířená je pověst o zvonu, který byl místním šlechticem vyměněn za chrta, ale při snímání s věže spadl do studně a při pádu volal: „Já, zvon Jan, jsem byl za chrta dán!“ Tato pověst se vypráví v různých obměnách například v Hrubých Kozojedech, Jankově, Práčově či Řečanech u Přelouče.

K hlasu zvonů se vztahují i jiné pověsti a pověry: kdo si uřízne kus provazu od zvonu, dokáže podojit každou krávu, kam až je slyšet hlas příslušného zvonu. Známá prastará pověra je zvonění na mraky, které mělo zahnat blížící se bouři. Tato pověra má kořeny ještě hluboko v pohanských dobách, kdy lidé věřili, že zlé démony lze odehnat hlukem. Z toho důvodu se také církev snažila tuto pověru vymýtit, ovšem nutno dodat, že v celku neúspěšně, a tak ji později tiše schvaluje - ostatně zvon byla věc posvěcená Bohem. U nás zvonění na mraky zakázal také Josef II., ale ani on neuspěl a zřejmě byste i dnes našli některé horské vsi, kde se to dosud provozuje.

Podobná pověra, související s hlasem zvonu bylo zvonění proti epidemiím moru. Dnešního člověka asi napadne - hle, jak naivním způsobem se snažili lidé bojovat proti smrtelné nemoci. Na pověře je proto pozoruhodné, že skutečně mohla fungovat, neboť hlavními přenašeči moru byly blechy na krysách a ty - jak známo - před silným hlukem prchají. Kromě toho zvon vydává vedle slyšitelných zvuků také ultrazvuky a ty mohou - jsou-li intenzivní - zabít dokonce bakterie.

Hlas zvonku v Křešťovicích prý přináší smůlu plavcům po Vltavě, a tak ženy vorařů aj. před plavbou vždycky přály: „Kéž byste neslyšeli zvonek!“, tj. aby šťastně dopluli.

V Chroustově u Nymburka prý měl tamější zvon tak silný hlas, že byl slyšet až do Prahy, a tak se místní obyvatelé báli, aby jim jej Pražané nezáviděli, a tak založili vedle kostela rybník, nad nímž se jeho hlas ztrácel. Tato pověst pěkně zachycuje fakt, že doslyšnost zvonu souvisí nejen s umístěním, ale také se směrem větru či vlhkostí vzduchu, čehož si lidé povšimli a v některých obcích podle toho, kam až je hlas zvonu slyšet, odhadovali, jaké bude počasí.

Také zvony utonulé v tůních je občas slyšet, stejně jako zvony z propadlých měst - propadlá města máme například u Bílska nebo Mukařova, která se propadla za svou hříšnost.

Zvon ve Slepoticích prý zahání hady, neboť jej nechala ulít dívka, která se uzdravila z uštknutí hadem a prosila pak Boha, aby její zvon měl tuto moc.

Z hlasu zvonů lze též věštit, což se provádí tak, že věštec vstoupí dolním otvorem pod zvon, uvnitř pronáší posvátná slova a naslouchá dozvuku, podle nějž určuje budoucnost. Při vichřici prý zvony samy od sebe šeptají a tehdy se z jejich hlasu lze naopak dozvědět věci o minulosti.

Na zvony také velmi často zvoní různé přízraky, zpravidla za trest. V Praze v Týnském chrámu zvoní na zvon šlechtična, která uškrtila svou služku, když tato při zvonění zvonu poklekla k večerní modlitbě. V Činěvsi u Poděbrad zvonívá na znon ohnivý muž tehdy, když má někdo v obci zemřít.

Pokud není po ruce nějaký přízrak, zvony zvoní samy - tak tomu bylo třeba po smrti Karla IV., kdy všechny pražské zvony zvonily samy od sebe. Zvony zvonící samy od sebe jsou rovněž velmi časté, a to nejen u nás - pověst je rozšířena po celé Evropě, u nás se vypráví třeba v Ledči nad Sázavou, Pacově, Poleni, na Vlašském dvoře v Kutné Hoře. V Praze v kostele sv. Klimenta prý zvonek zvoní sám od sebe, když vlasti hrozí nebezpečí. Někdy se však naopak urazí a zvonit odmítají, jak vypráví pověst v Hejnicích, kde zvony odmítaly zazvonit umíráček zemřelému hříšnému františkánovi.

V bývalém klášteře sv. Anežky na Haštelském náměstí v Praze bývala zvonařská dílna, jejíž enigma přitahovalo duše zemřelých jeptišek, které zvonům žehnaly a nejmladší z nich je hlídala.

Tedy, jak vidíme, někdy jsou přízraky odvážné a zvoní na zvony, ale většinou se naopak zvuku zvonů děsí a prchají před ním, ač jinak jsou to vcelku hodná strašidla - trpaslíci z Krtů u Rakovníka a z Verneřic u Ústí nad Labem, kteří opustili kopec, v němž žili, protože na něm byl postaven kostel a hlas zvonů je vypudil. Stejně tak bílá paní v Záběhlickém zámku u Prahy svůj zámek, když k němu byl přistavěn kostel s hlučnými zvony. Bezhlavý přízrak Dešvenda z Ústí nad Orlicí se rozpadl v prach poté, co vyběhl na zvonici a uslyšel zvon.

Pozoruhodný je v tomto směru také známý menhir z Klobuk u Kladna, tzv. zamenělý pastýř, který vždy, když uslyší hlas klobuckých zvonů, postoupí o jeden krok směrem ke kostelu. Vzhledem k tomu, že pověst říká, že až tam dojde, nastane konec světa, tak doufám, že tento nebude na mši příliš pospíchat.

Různé zajímavé pověsti si také lidé vymýšlejí v souvislosti se zvonaři a zvoníky - německý pražský zvonař Lochmar prý proklel před svou popravou svůj zvon v kostele sv. Štěpána, a ten pak přinášel smůlu. Poté, co jednou dokonce vyhodil malého chlapce, který se na něm houpal, z okna, byl zvon přelit. Zvoník ze Sušice zbavil prý město ducha zemřelého rytíře, který děsil město výkřiky: „Hoří!“, když mu sebral jeho plášť. Na místě pražského kostela sv. Jana, který stával na nároží ulic Karolíny Světlé a Anenské a za Josefa II. byl přestavěn na dům, 1896 zbořen a na jeho místě postaven činžák. V něm dosud (vedle mnoha jiných duchů) straší zvoník Makudera, který v původním kostele kradl svíčky a jiné věci, a tak musí za trest na půdě svítit svou zapálenou rukou. Také je v podkroví slyšet šepot zvonů. Je-li ho slyšet, někdo v domě brzy zemře.

Zvon, jako jeden z největších kovových nástrojů, který byl lidu obecně známý, se také často stává artefaktem pokladů, většinou ovšem vyrobený ze zlata nebo jiného cenného kovu, jak to dokládá například pověst z hradu Tepence nebo z České Třebové, kde je prý v chodbě pod městem ukryt zlatý zvon.

Tvůrci pověstí také ovšem věřili, že čím cennější kov byl pro výrobu zvonu užit, tím krásnější bude mít zvon hlas, což ovšem zcela odporuje poznatkům technologickým - ideální zvonovina je z tvrdého bronzu, v němž je měď s cínem v poměru 78 : 22. Zlato i stříbro jsou pro lití zvonů příliš měkké. Přesto se často v pověstech objevují zlaté a stříbrné zvony nebo alespoň zvony ulité z mincí. Tato pověra snad vznikla také z toho, že některé zvony mají na svém dolním okraji otištěny mince jako ozdobu - z nich nejznámější je „Zikmund“ z chrámu sv. Víta, který má těchto otisků mincí na věnci 25.

Na závěr ještě několik poznámek, které se mi nikam nehodily:

Když se prý pokřtěné nemluvně dotkne ústy provazu od zvonu, zažene to od něj na celý život ďábla. Ale pozor - jestli se ústy dotkne samotného zvonu, neudrží nikdy žádné tajemství

Olej, kterým se promazávají čepy, v nichž je usazena zvonová hlavice, lze prý užít jako vynikající lék proti nemocem kloubů.

A lidová moudrost říká, že kdo vztáhne ruku na zvony, prohraje válku, což se zatím při obou válečných rekvizicích potvrdilo.