Rychle stručně referatky-cz

Česká knížecí a královská dynastie, úzce spjatá s počátky českého státu. Podle rodové přemyslovské pověsti, která představovala státní ideologii českého knížectví v raně feudálním období, byli zakladateli rodu Přemysl Oráč a Libuše.
Kolem roku 868 se stal knížetem kmene Čechů první historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I., od roku 874 nebo 875 manžel Ludmily, dcery knížete Pšovanů. V letech 882 až 884 se Přemyslovci podřídili Velkomoravské říši, Bořivoj I. přijal od Metoděje křest, založil Pražský hrad a rozšířil jako exponent Velké Moravy svou moc v Čechách. Před lety 890 až 894 vládl v Čechách velkomoravský Svatopluk, v roce 895 získali opět vládu Přemyslovci (Spytihněv I.).
V 10. století upevnili Přemyslovci své bezprostřední panství v Čechách (Václav I., Boleslav I., Boleslav II.) a za pomoci velké státní družiny ovládli větší část území bývalé Velkomoravské říše (Krakovsko, Slovensko, Moravu). Na přelomu 10. a 11. století dobyli většinu tohoto území polští Piastovci, ale Přemyslovci si udržeti vládu v Čechách (s výjimkou let 1002-1003). Za Oldřicha a Břetislava I. se upevnila panovnická moc a došlo k pokusu o novou expanzi východním a severovýchodním směrem (dočasné ovládnutí Pováží a Slezska). Trvalým ziskem pro Přemyslovce byla Morava, která od té doby spolu s Lechami tvořila základ českého státu.
Přemyslovský stát se vyznačoval vysokým stupněm centralizace státní moci a přes existenci různých údělů pro členy dynastie a boje o trůn si udržel územní celistvost. Podle středověké ideologie českého státu (v 11. - začátkem 13. století) byl ideálním vládcem státu Václav, jehož legitimní moc byla předávána nastolovacím rituálem na Pražském hradě zvoleným panovníkům. Nastolený český vládce byl dodatečně potvrzen od římskoněmeckého císaře (tzv. udělení v léno, které mělo zcela symbolický charakter, i když někdy umožňovalo císařům podpořit některého z kandidátů). Výsady českých panovníků byly rozšířeny roku 1212 Zlatou bulou sicilskou . Za Vratislava II., Vladislava II. a od roku 1198 za Přemysla I. Otakara byli vládnoucí Přemyslovci českými králi. Nástupnictví na trůn se zprvu řídilo zásadou seniorátu (od Břetislava I.), po pokusech ve 12. století se v 1. polovině 13. století prosadila zásada primogenitury. Za Přemysla I. Otakara, Václava I., Přemysla II. Otakara a Václava II. se český stát proměnil na vrcholně feudální monarchii.
Přemyslovci vládli v letech 1246-1247 (Vladislav) a 1251-1276 (Přemysl II. Otakar) v Rakousku, 1301-1305 (Václav III. jako Ladislav V.) v Uhrách a 1300-1306 (Václav II. a Václav III.) v Polsku. Vymřeli po meči v roce 1306 Václavem III., česká šlechta uznala za dědičky koruny dcery Václava II., zejména neprovdanou Elišku Přemyslovnu, s níž přešlo přemyslovské dědictví na Lucemburky. Vedlejší větev Přemyslovců vládla na Opavsku.

V osobě Přemysla Otakara II. ( 1233 - 26.8.1278 ) se v čele českého státu ocitl muž, kterého současníci obdařili obdivným pojmenováním Král železný a zlatý. Byl to panovník - rytíř, neohrožený vojevůdce, který bez váhání vedl težkou jízdu do bitev i na válecné výpravy. Menší tělesný vzrust mu nebránil konat velké skutky. Rakouská šlechta jej prosadila jako svého vévodu, což přemysl dotvrdil sňatkem se starší a nepříliš atraktivní Markétou Babenberskou. Zatímco ve válce o uherské dědictví český král uspěl, jeho manželství ztroskotalo.

Přemysl zplodil s milenkou Anežkou z Kuenriringu tři levobočky, z nichž Mikuláš obdržel opavské vévodství. V témže roce 1260 Přemysl slavně zvítězil v bitvě u Kressenbrunu - porazil vojsko krále Bely IV. a získal nejen Štýrsko, ale i ruku krásné Kunhuty.

Marně však vztahoval ruku po koruně krále Svaté říše římské. Zklamání se v tomto směru dočkal v r. 1255 a později i r. 1273, kdy byl římským králem bez Přemyslova vědomí zvolen Hrabě Rudolf Habsburský ( český vládce náležel od 13. stol. mezi sedm kurfiřtů ). Na den sv. Rufa 26.8.1278, utrpěla Přemyslova vojska porážku na Moravském poli. Český panovník v této bytvě zahynul a jeho synu Václavovi bylo v té době teprve sedm let, vlády se proto ujmout nemohl.

Václav II. ( 27. 9.1271-21.6.1305 ) byl po smrti svého otce internován na Bezdězu a potom v Berlíně a Špandavě. Až v r. 1283 byl pod tlakem české šlechtypropuštěn a usedl na český trůn. Zpočátku ovlivňoval jeho rozhodnutí šlechtic Záviš z Falkenštejna. V r. 1289 přikázal Václav Falkenštejna zatknout a o půldruhého roku později popravit. Roku 1300 dosáhl Václav polské koruny a v českém státě na sklonku 13. stol. uskutečnil mincovní reformu ( ražba pražského groše ). Nakonec zemřel na tuberkulózu, dědičnou nemoc posledních Přemyslovců, r. 1305. Ostatky byly uloženy ve zbraslavském cisterciáckém klášteře, který založil a z něhož hodlal učinit i panovnickou hrobku.

Václav III. ( 6.10.1289-4.8.1306 ), nezahájil vládu nejšťastněji. V říjnu 1305 se vzdal uherské koruny, kterou získal Karel Robert z Anjou. Inteligentní a talentovaný Václav se zpočátku více než panovnickým povinnostem věnoval radovánkám, tolik lákajícím šestnáctileté mladíky : bujarým pitkám, ponocování a nezříze nému sexuálnímu životu. Naštěstí se král po několika domluvách vzpamatoval a vzal otěže vlády pevně do rukou. V Polsku zahájil Vladislav Lokietek povstání s cílem získat královskou korunu. Václav reagoval prudce a sebevědomě. Svolal vojenskou hotovost a vydal se na tažení do polských zemí. Počátkem srpna 1306 sbíraly české oddíly sílu k dalšímu pochodu v Olomouci. V parném horkém létě je potřeboval i král, ubytovaný v domě děkana olomouckého chrámu. Když odpoledne 4.8.1306 odpočíval pouze lehce oděn na lůžku, vpadl náhle do místnosti muž, který Václavovi zasadil tři bodné rány. Václav jim hned na místě podlehl. Přemyslovský rod po 400 letech vlády vymřel po meči.