sv. Ludmila
11.07.2008
K veřejnému uctívání zemřelých osob bylo nutné je kanonizovat.¨Zpočátku se tak dělo pouhým prohlášením v kostele či přenosem ostatků, tzv. translací, od10. století pak prováděli kanonizaci římští biskupové, a to v rámci svátků, při slavnostech na počest zemřelého či při přemísťování světcových ostatků. V roce 1181 vyhlásil papež Alexandr III. na kanonizace výhradní právo římského stolce. Translace, neboli přenesení ostatků světce, byla chápána jako neoddělitelná součást kultu. Jak přibýval počet kostelů, rostl i zájem o ostatky, nejcennější relikvie. V popředí zájmu byly i druhotné relikvie, kterými se stávaly předměty, jenž se dostaly do blízkého kontaktu se svatým či jeho tělem - dotykem na ně „přešla“ zázračná moc, a proto s nimi bylo nakládáno stejně jako s částmi světcova těla. Svatí hráli významnou roli ve všech vznikajících státech raně středověké Evropy. Vedle úcty k Ježíši Kristovi, svaté Panně Marii, apoštolům a svatým Petrovi, Martinovi, Janovi, Michalovi a Jiřímu, jež byla charakteristická pro celý tehdejší křesťanský svět, se začal vytvářet i kult světců, kteří se pojí k nejranějším obdobím konstituování církevních a státních správ jednotlivých zemí. V Čechách to byli dynastičtí světci, z nichž někteří se stali „věčnými panovníky“, patrony české země, a pomohli tak vytvořit základ pro sebeuvědomění českého národa. Podporovateli myšlenky byly vládnoucí dynastie, které svatí předci posvěcovali; ale stejně tak i církev, která chovala ostatky ve svých prostorách. Postupně se okruh těch, kteří stáli za touto ideou, rozšiřoval na šlechtu, vzdělance, a nakonec na celý národ. Za české patrony jsou považováni světci žijící v období středověku. Kromě Jana Nepomuckého, jehož svatořečení proběhlo až v baroku, se význam českých patronů datuje do doby vznikajícího českého státu.
hrob sv. Ludmily v bazilice sv. Jiří
Sv. Ludmila byla zabita pravděpodobně 15. září v roce 921 vrahy najatými kněžnou Drahomírou na svém vdovském sídle dvorci Tetín. Je naším nejstarším světcem, i když úcta k ní se v minulosti poměrně těžko prosazovala. Oficiálně začala být Ludmila považována za svatou až od poloviny 12. století.
1
Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu. Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmí zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu, z božího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti, přijali očistu svatého křtu a s nimi zároveň i jejich poddaní.
2
Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se z tohoto světa. Po něm ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav.
3
Jejich matka, vznešená paní Ludmila, po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala. Sama to však v lepší stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov. Když však řečený kníže Vratislav, dovršit třiatřicet let svého života, opustil skličující pouta tohoto světa a syn jeho Václav, tou dobou ještě chlapec, ujal se vlády a říše otce svého, matka chlapcova, jménem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském.
4
Tehdy nepřítel lidského pokolení, ďábel, záviděl, že zbožná služebnice boží Ludmila vynikala tolika předostmi. I konala knížecí matka poradu se svými nespravedlivými rádci a jala se míti v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala totiž: "Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnouti." Byl totiž její syn Václav posud mladíček. Jakmile ctná a oddaná služebnice boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše: "Netoužím vládnouti a nepřeji si míti ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů."
5
S těmito slovy opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který se zve Tetín. Tam pak řečená služebnice boží, předem tuším budoucí umučení, pevně se utvrdila ve znalostech věcí posvátných a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým, aniž mohla zcela naplniti svou touhu. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala muže, aby ji zahubili. Ti si pak přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín.
6
Tehdy připomenutá služebnice boží v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil slavnou mši svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou, ozdobenou skutky dobrými, poručila Bohu.
7
Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř. I řekla jim: "Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji z lože a vrhli ji na dlažbu. Tu jim řekla: "Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!" A s rukama rozepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: "Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého [šestnáctého] dne měsíce září v časných hodinách nočních.
Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrániti svůj ohrožený život.
8
Když však přeukrutní vrazi odtáhli, scházelo se znovu se strachem, aby posloužilo pohřbem; připravivši s velikou úctou vše, čeho bylo potřebí, odevzdalo její přesvaté tělo hroudě zemské. Přeukrutní však vrazi, rozchvátivše veškerou kořist, vrátili se ke své paní a zvěstovali záhubu nevinné bytosti s náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žíti v bohaté odměně.
Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškeren majetek své tchyně, počala spolu s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich rody i čeleď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti boží.
9
Zatímco se nesmírně radovali, dostaví se pomsta trestu božího na bezbožníky, kteří se nezhrozili spáchati tak ukrutný zločin, a postihne je znenadání Neboť když otec ďábel na ně poštval nesvornost, začali opovrhovati všemi svými vrstevníky. Z toho vyrostla nenávist mezi bezbožníky Tunnou a Gummonem a jejich paní, takže se veškeré myšlenky a řeči paniny ve dne v noci zaměstnávaly jejich záhubou. Když to viděl Tunna, dal se se všemi svými příbuznými na útěk a pobýval brzy tu, brzy onde. Gummon však, hledaje pro svého bratra vhodné útočiště, byl jat a i s bratrem přišel o život pozemský a zároveň i o posmrtný. Jejich paní však, vidouc je na útěku, obrátila svou zuřivost na jejich potomky od nejstaršího po nejmladšího a v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila.
10
V týchž pak dnech u hrobu nejblaženější mučednice Ludmily spolupůsobením boží dobrotivosti zaskvěly se zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku se vylinul van zázračné vůně, překonávající líbeznost všelikých vonných látek; kromě toho za nejhlubšího ticha nočního třikrát čtyřikrát se zamihla před zrakem diváků četná světla loučí a svěc, planoucích nebeskou září. Vše to nezůstalo tajno paní vražedkyni.
Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně obnovivši poradu s jedovatými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob baziliky; té pak propůjčila jméno ke cti blaženého archanděla Michala, aby zázračné znamení, jestliže by se nějaké budoucně objevilo, nebylo přičítáno zásluhám blažené mučednice, nýbrž spíše zásluhám svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla bazilika vystavěna, všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali jinak než s největší uctivostí tam vstupovati. Od té doby se na tomto místě objevilo mnoho přeslavných zázraků.
11 (Přenesení svaté Ludmily)
Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do baziliky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: "Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto?" A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti.
Sv.Ludmila
(Ondra, 11. 12. 2022 19:39)